Teologická antropologie a hledání, kdo jsme..?
Teologická antropologie
Úvodem
Co je teologická antropologie a čím se zabývá? Můžeme odpovědět z několika úhlů pohledů, z nichž mnohé se navzájem prolínají a doplňují, jak uvidíme dále.
O antropologii
V prvé řadě jest nasnadě říci, že antropologie je vědou, zaobírající se člověkem. Můžeme záhy nabýt dojmu, že musí být nutně vědou ze všech nezbytečnější. Copak člověk musí sám sobě vysvětlovat, že je člověk? Nebo to, co vlastně znamená člověkem být, nebo se jím stát? Tato do očí bijící absurdita jistě nemá v říši přírody a živých tvorů obdoby. Jen člověk neví, co si se sebou počít, neví, kým je, ani kým by být měl, natožpak si zodpovědět důvody, proč tomu tak je.
Tato palčivá otázka vyplouvá na povrch v tom těžko zachytitelném okamžiku, kdy se jeho vědomí odděluje od okolního světa a on nesměle prohlásí: „Já…!“
Je to takřka magické procitnutí lidského ducha. S přibývajícím časem se ale samopohybem života nic neřeší. Ba právě naopak. Život dostává stále nejasnější a mlhavější odstíny a člověk se tak ocitá v tápání šerosvitu.
Jedním z pohledů, který nastiňuje danou problematiku, by se dal opsat následovně: touha po životě, bičovaná touhou po smrti. Tyto dvě touhy označme jakožto existenciály. Tímto pojmenováním nám pomáhají zachytit jejich principiální dynamiku.
Druhou dvojicí tu pak máme bezradnost s nadějí. Tyto dvě zdánlivě protichůdné hnutí mysli pak nazvěme antropologickými konstantami. Použitím tohoto termínu pak chceme zdůraznit princip neměnitelnosti intenzity a stálosti obou stavů mysli po celý lidský život. Ať už se cítí v jedné chvíli pohnuta k bezradnosti, jindy pak zuřivě se upínající k naději.
Touha po životě v člověku probouzí zájem, aktivitu, činorodost. Při tomto procesu se mimoděk učí, jakou roli na světě sehrává, jaké je jeho místo, a odvozuje z těchto zkušeností, kým je vlastně on sám. Odkrývá, aniž by si to snad sám více uvědomoval, smysl svého snažení. Ten se před ním otvírá jako kniha, kterou se učí číst za pochodu.
Naproti tomu touha po smrti ho přitahuje svou nezvratností, neúprosností. Jakousi tajemnou silou ho vábí k sobě a on, ačkoli s notnou dávkou strachu, zachycen vábením jako do pavoučích sítí, nemá na výběr. Má tendenci jít dál, objevovat a pokořovat. S bázní a chvěním vstupuje do jeskyně, slabě osvětlenou plápolající pochodní, která co nevidět dohoří.
Stejným způsobem, jakým postupuje nesměle krok za krokem dále v temné jeskyni, postupuje i hlouběji do poznávání zákoutí své duše. Sem tam nabývá dojmu, že slyší hlasy, které není sto rozeznat. Nutí ho přikrčet se, zahloubat, snad i pokořit a zbavit se tak alespoň na chvíli svého strachu, jenž nelze pojmenovat.
Pohyby jeho mysli a duše, přelévající se tu k bezradnosti, tu zas k naději, vedou člověka k poznání. – Buď je na vše sám, nebo mu bude pomoženo. Nic mezitím.
Váhavá proměnnost nejistoty - kým je on, aby přemohl svět? Sžíravé myšlenky ho takřka ukamenují k smrti, doženou až k propastnému zoufalství. Když tu, na samém okraji propasti ho náhle popadne za ruku naděje. Aniž by její příchod zaslechl, či snad jedinou myšlenkou přivolal.
Tyto spolupůsobící dvojice existenciálů a antropologických konstant nazvěme antropologií přirozenou a posuňme se o krok dále.
Dalším antropologickým pohledem na člověka je obraz člověka jakožto sobě odcizeného, cizince. Cizincem pro sebe samého, který není sto pochopit sám sebe, cizincem pro druhé, které chápe ještě matněji a slaběji, cizincem pro svět, v němž stále nenašel své místo.
Tu můžeme spatřit pošetilce, jak si nasazuje na hlavu krabici s domněním, že se tak přiblíží podobě stromu, z něhož je krabice vyrobena. Rozhlédněme se pozorně kolem – tu nás v okamžení míjí chodící masky rozmanitých barev, tvarů a velikostí. Každý urputně hledající připodobnění, které mu dle jeho názoru právem náleží a nejlépe sedí. Ach ta bláhová, lidská rasa!
Teologická antropologie
A zde se o své místo hlásí teologická antropologie, jenž si činí nárok, snad jeden z nejsmělejších, oslovit člověka. Nenabízí jen mustr, skrze nějž by pochopil lépe sebe, druhé i své místo na tomto světě. Nabízí víc. A právě v tom je její smělost, síla a pro mnohé i drzost. Nabízí smysl, za nímž se veškeré lidské pachtění skrývá. Ukazuje, kudy se dát k nalezení štěstí a pokoje lidské duši. Všechny výše nastíněné obrazy a náhledy obsahuje i přesahuje zároveň.
Odpovídá na touhu po životě evangelijním zaslíbením, že „budete mít život, a to v hojnosti“ (J 10, 10). Na temnou touhu po smrti teologická antropologie odvětí, že Ježíš přemohl svět a že se nemusí již ničeho bát (J 17,1). Dosvědčuje, že skrze něho může člověk přijít k trůnu Nejvyššího a okusit tak nekonečnou blaženost.
Na bezradnost odpovídá vírou a k naději přidává dokonalou lásku. Pocitu cizince chlácholivě přitaká s vysvětlením apoštola Pavla, že na této Zemi cizinci zůstaneme, abychom se mohli stát občany království nebeského. A na marné a nekonečné pokusy najít svou tvář odpoví, že jsme obrazem Božím a pouze připodobňováním se tomuto obrazu se stáváme námi samými.
Není tedy snad teologická antropologie ničím jiným, než celistvou odpovědí na volání vypralých lidských srdcí?
Jistě mnohé napadá, proč právě tato výzva naráží tak často na tvrdý odpor a odmítání? Inu, člověk je tvor od přirozenosti nedůvěřivý a podezřívavý. Obzvlášť pak v případech, kdy na něj na složitou a vážnou otázku čeká jasná a jednoduchá odpověď. Tu má ihned dojem, že muselo dojít k mýlce a vrátí se zpět na začátek věc řádně prošetřit. A tak se podobá bájnému Sysifovi. Ovšem s rozdílem, že kdykoli může nechat kámen kamenem a rozeběhnout se k rozevřené náruči Ukřižovaného. A to žádná jiná antropologie nenabízí.
